Než se pustíme do rolí filmových, nelze nezmínit role baletní. V roce 1971 se stal sólistou baletu a zažil první úspěch v Prokofjevově Romeovi a Julii. Publikum si ho zamilovalo jako Merkucia, kterému Harapes vtiskl fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, později jako Romea, kterého tančil 20 let. Později přibyly další nádherné party – od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunově odpoledni, nicméně byl to právě Romeo, ke kterému měl nejblíž. Právě touto rolí se loučil se zlatou kapličkou…

Debutoval v menších rolích ve Starcích na chmelu (1964) a v Markétě Lazarové (1967). Velkou popularitu u diváků mu přineslo melodrama Den pro mou lásku. Když ho v roce 1976 režisér Juraj Herz (†83) natáčel, do hlavní ženské role obsadil herečku Martu Vančurovou (75). Její roztomilou dceru, která v dojemném příběhu o vyrovnávání se se ztrátou zemře na zánět mozkových blan, hrála Sylva Kamenická (52). Na hlavní mužskou roli režisér měl vybráno několik adeptů – mimo jiné i Jiřího Bartošku (77).

„Všichni si mysleli, že to bude dělat on, ale režisér tehdy nebyl spokojený. Až mu prý někdo poradil, že v Národním divadle je jeden fešák, ať ho zkusí. Juraj se zeptal, co tam ten dotyčný hraje, a když mu řekli, že nehraje, ale tančí, upřímně se zděsil. Ovšem pak mě na kamerovky přece jen pozval a vybral mě,“ vzpomínal na svůj casting Vlastimil Harapes pro Expres.cz.

„Když mi řekli, že budu točit s Martou Vančurovou, tak to jsem byl velice rád, protože jsem ji viděl v Janě Eyrové a říkal si, že to bude krása. A jednoho dne zastavil před domem taxík a v něm seděla Marta a hned od prvního okamžiku jsme si byli vzájemně sympatičtí. Ona byla bezvadná a já jsem se do ní tak trochu tehdy zamiloval. Ona do mě ale ne,“ přiznal pak po letech a se smíchem své neopětované city slavný tanečník a choreograf.

V tomto snímku jej režisér nechal předabovat Františkem Němcem (80). „Někde se dokonce psalo, že jsem kvůli tomu s panem Němcem rok nemluvil, ale to je nesmysl. Ano, rok jsem se s ním nepotkal, takže jsme spolu nemluvili, to je pravda,“ uváděl pak Harapes údajnou rivalitu na pravou míru. O tom, že bude mít ve filmu cizí hlas, prý předem věděl. „Nic jsem nenamítal. Neuměl jsem v té době používat hlas jako profesionální herec, takže dabing byl zcela logický.“

Se svým „rivalem“ se potkal před kamerou právě o ten rok později, kdy s režisérkou Alenou Poledňákovou natáčel divácky velmi oblíbenou komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku – a o další rok později, tedy v roce 1978, její pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny. Tam měl roli přímo na tělo ušitou – hrál baleťáka Jindřicha, (bývalý) objekt milostného zájmu křehké baletky Anny v podání Jany Preissové (76).

Harapes přitom původně neměl v plánu se před kamerou objevit – měl prý dělat jenom poradce. „Za pár dnů ale přišla režisérka a řekla, co bys někomu radil, zahraj si to sám,“ zavzpomínal pro Český rozhlas a doplnil, že na filmy, kde účinkoval, se nedívá. „Já o tom většinou ani nevím, že je vysílají, a ani mě to moc neláká,“ mávl rukou nad svými přitom tak dechberoucími výkony.

Harapes byl známý svým humorem a schopností udělat si legraci sám ze sebe. Zavzpomínal totiž na chvíle, kdy po natáčení říkal Poledňákové, že se kvůli postavě nekompromisního suchara Jindřicha s hlubokým hlasem Jiřího Klema (80) ocitne na divácké černé listině: „Z legrace jsem jí říkal, že mě díky mé roli budou děti nenávidět. Z úst Tomáše Holého tam totiž zaznělo, že nejsem družný a nemám rád psy...“ A jistě měl pravdu, že u množství fanynek, v jejichž očích se postava ztotožnila s hercem, hned získal negativní body…

„A samozřejmě si také dobře pamatuji na jízdu na koni s těmi obrovskými drápy, co jsem měl. Při natáčení někdo něčím bouchnul, kůň se splašil a dal se do běhu. Naštěstí jsem zahlédl větev, tak jsem se na ni pověsil a houpal se tam jako nějaký netopýr. Nakonec museli přinést štafle, abych mohl slézt…,“ přidal další veselou historku z natáčení…

Možná i proto se pak režisér ke svému hlavnímu hrdinovi na natáčení, které mimo jiné probíhalo v českobudějovické nemocnici, nechoval zrovna hezky. Harapes musel údajně natáčet pod režisérovým drobnohledem, zasypáván častými výtkami. Údajně mu vyčítal i to, že svou roli podává spíše jako princ než jako věrohodně ustaraný otec… A i on nakonec nechal Harapese i po četných hereckých zkušenostech předabovat – opět Františkem Němcem.