Steve, po jaké době se vracíte k herectví?
„Myslím, že už je to pár desítek let. Dokonce jsem nedávno zjistil, že od chvíle, kdy jsem točil Holky z porcelánu, uplynulo už padesát let! S režisérem Petrem Kubíkem se známe velmi dobře, jsme skoro sousedi, a když mi roli nabídl, řekl jsem si: Ale proč ne! Oprášíme starý koberec a zkusíme to.“
Takže vás ani dlouho nepřesvědčoval?
„To nebylo potřeba, pro kamarády to člověk udělá rád. Ale neznamená to, že bych se k herectví chtěl vracet, to určitě ne. Teď mám chvíli času, připravuju další svoje filmy, tak ho aspoň smysluplně využiju.“
Jakou roli v pohádce máte?
„Je to velmistr elementů, jde spíš o vizuální roli, nemám tam žádné velké texty, za což jsem rád. Ale i pro mě je to trošku novum. Celý ten film je trošku opředený tajemstvím. Velmistr je adekvátní mému věku, je vážený a přísný, přes to nejede vlak.“
Je to pro vás protiúkol?
„No jasně! (směje se) Není to úplný záporák, ale ani pozitivní role, to jsou v našem případě hlavně děti. Je to celkem výpravný film, všichni jsme si museli zvyknout, že na sobě taháme velmi těžký kostýmy, ale zase to pak bude dobře vypadat.“
Jde o žánr fantasy, máte ho rád?
„Moc ne. Mám dvě menší děti, holčičky Anežku a Adélku, obě tu hrají v komparzu, protože je to strašně zajímá a rády by se vrhly do herectví. Adélka hrála už i v Princezně zakleté v čase 2, tak si to jde zkusit znovu. Vím, že fantasy milují, ale já bez něho dovedu žít.“
Možná i proto, že sám točíte dokumenty v exteriérech.
„Ano. Jsem asi »postižený« přírodou a svými filmy, kde se neustále dostávám do reálného prostředí, který miluju, tady je to pro mě jiný svět. Ale vizuálně je to krásný, je skvělý, že u nás vzniká takovýto »potterovský« miniseriál.“
Čeká vás tu i nějaká akčnější scéna?
„To ne, nelítám ve vzduchu ani nejezdím na koni, to už mám za sebou. Kdysi jsem to taky dělal, v sedmdesátkách, kdy jsem se věnoval filmu před kamerou. Tenkrát mě to hodně bavilo. Dneska spíš chodím s holčičkami, to jsou koňařky, ale já jsem vodák, musím být pod hladinou. Taky jsem se od ní před pár dny vrátil.“
Kde jste byl?
„V Chorvatsku. Jezdili jsme na jachtě, já si šel vyfoukat pavučiny z potápěčských přístrojů a připravovat se na velký film o velrybách, na kterém začínám pracovat. Ten bude o potápění, to bude ten můj svět! Tak k tomu potřebuju trošičku trénink.“
Kde se chystáte točit?
„Velryby se budou točit v Norsku, protože tam jsou určitý momenty a místa, kdy se tam potkávají řádově tisíce velryb. Další část budeme točit na Azorech, což je tady za rohem, kde už to znám, tam už jsem natáčel.“
Ještě někde?
„Snad by se něco mělo točit i v Indonésii. Uvidíme, jak se nám bude dařit, protože na rozdíl od hranýho filmu u dokumentu do poslední chvíle nevíte, co se vám podaří a nepodaří natočit. Výsledek pak vzniká až ve střižně. Ale já připravuji i hraný film.“
Jaký?
„Už je napsaný scénář, který se bude točit v Austrálii a částečně v Číně a z padesáti procent na otevřeným moři.“
O čem bude?
„Je to velký příběh o dívce, která se naučí od svého otce lovit ryby a dá se dohromady s partou, která loví ryby na nádech. Chce se před ní ukázat, střelí nesprávnou rybu v nesprávnou chvíli a to jí změní život. Je to velké drama, na scénáři dělám asi čtyři roky. Píšu ho se svým synem Thomasem, který je taky scenárista a živí se i muzikou. Bude to česko-australská koprodukce.“
Objeví se tam i naši herci?
„Snad se tam nějaký dostane, ale minimálně, je to spíš o cizincích. Ale mám na mysli pár lidí z Česka, které bych chtěl, aby se tam objevili.“
Scénář je asi v angličtině, že?
„Ano, všechno je anglicky. Můj syn je Američan, ten by to ani česky neuměl. Já jsem se mu musel přizpůsobit.“
Kdy budete točit?
„Zhruba za dva roky. Teď máme čas na přípravu. Ale já mám k tomu roztočený další dva filmy.“
Povídejte.
„Jeden v Tibetu a druhý v Zambii. Ten se jmenuje Lovení lovci a poslední dotáčky letíme dodělat v prosinci, jinak je skoro hotový. Je to série o divoké buši, kde dominantní roli hrají leopardi a lvi.“
A Tibet?
„To je moje velká srdcovka. Tam jsem prožil pět let svého života. To je materiál, který se točil deset let, a teprve teď jsme se rozhodli, že jdeme do postprodukce. Je to film o proměně Tibetu v čase a o tom, že ještě existuje místo, kde se čas zastavil. To je pro mě něco, co je spirituálně strašně silný. Dvakrát jsem tam málem přišel o život, ale kupodivu jsem to všechno ve finále přežil.“
Co se tam stalo?
„Točilo se hodně vysoko, v pěti tisících metrech. Dostávali jsme se do míst, kde ještě existují šamani, kde nikdy neviděli žádného cizince. Tam mě potkala výšková nemoc. Šli jsme moc rychle a moc vysoko. Na náhorní plošinu jsme se dostávali velmi složitě. V Himalájích jsou ve skalách vytesané malé silničky, jedno místo se celé utrhlo a my jsme tam zůstali viset.“
To zní hodně dramaticky
„To taky dramatický bylo. Potom jsme vše doháněli a šli jsme nahoru příliš rychle. Já jsem tam letěl rovnou ze Sibiře, kde jsem měl předtím práci, takže jsem si nedal čas. V těchto lokalitách člověk musí opravdu pomalu, nehnat se a trošičku odpočívat.“
Takže vás potkala dvakrát výšková nemoc?
„Ano, hned dvakrát. Bylo to hodně nepříjemný, ale naštěstí jsem se z toho vždycky dostal.“
Bylo to to nejhorší, co jste na cestách zažil?
„To ne, zažil jsem mnohem horší věci. V hlubinách oceánu jsem zažil nejrůznější situace, kdy jsem se někde zaseknul v jeskyni a nemohl se dostat ven a už jsem věděl, že to zřejmě nedám. Bolí vás hlava, otéká vám mozek, ale ještě pořád dýcháte… To je pocit, který se nedá popsat, musíte ho zažít. A taky jsem kdysi jezdil na motorkách.“
Kdy jste s nimi začal?
„V Brně při studiu na konzervatoři. Tenkrát jsem toho dělal hodně. Měl jsem kapelu, hrál jsem svůj bigbít, tancoval jsem, zpíval a k tomu jsem jezdil na motorkách. Tady jsem asi poznal tu šílenou chuť adrenalinu, která mě provázela celý život.“
Byl jste úspěšný, závodil jste. Proč jste pak s motorkami skončil?
„Kvůli zranění. Když jsem utekl do Ameriky, závodil jsem dál, ale pak se stalo, že jsem se při jednom závodě úplně zbytečně rozstřelil v posledním kole. Dlouho mě dávali dohromady, byl jsem na několika operacích, měl jsem hodně polámaných kostí. To byl důvod, že jsem motorky pověsil na hřebík. Zažil jsem toho hodně, ale zatím žiju, dýchám a nemám čas stárnout!“
Dagmar Havlová na MFF KV: Šaty bez zkoušky! Markéta Reinischová, Jan Jedlička
Co je Zrození alchymistky?
Fanoušci pohádek Princezna zakletá v čase a Princezna zakletá v čase 2 se mají na co těšit. Právě teď totiž probíhá natáčení pohádkové minisérie Zrození alchymistky, které přinese ještě více dobrodružství a magie.
V příběhu autorů Petra Kubíka a Lukáše Daniela Paříka o dvanáctileté učednici alchymie Arianě se objeví oblíbené postavy jako alchymista Archivald (Roman Zach) nebo zlá čarodějnice Muriel (Simona Hába Zmrzlá). Minisérii uvede v premiéře televize Prima, termín však ještě není znám.
Holky z porcelánu aneb jak jsem machroval na Dášu
První film, ve kterém se představila Dagmar Havlová (tehdy Veškrnová), měl premiéru v roce 1974. „Nedívám se na něj, ale když běží v televizi, vždycky mi někdo volá a hlásí mi, že mě zase viděl,“ usmívá se Steve, který se původně jmenoval Zdeněk Loveček.
„Je to vzpomínka. Samozřejmě jsem tenkrát vůbec netušil, že bude tak úspěšný. Tenkrát jsem před Dášou, což byla moje spolužačka z konzervatoře a jejíž to byl první film, hodně machroval, protože jsem pár natáčení už za sebou měl. Hele, buď v pohodě, říkal jsem jí a tvářil se jako mistr světa,“ směje se Steve.
Proč šel do Ameriky?
I když vystudoval brněnskou konzervatoř, dařilo se mu a hodně točil, rozhodl se nakonec ve velmi utlém věku herectví pověsit na hřebík. „Odešel jsem do Ameriky, prostě jsem zmizel. Jsem dobrodruh, chtěl jsem vidět svět. Vrátil jsem se asi po patnácti letech, ale to už jsem točil svoje filmy,“ vysvětluje s tím, že svého rozhodnutí, ke kterému přispěl politický tlak a vražda jeho staršího bratra, nikdy nelitoval. Nyní žije v Praze, ale za natáčením stále lítá po celém světě.
Přežil nejen řadu zranění a krizových situací, ale úspěšnou bitvu dobojoval i s vážnou nemocí. „V momentě, kdy jsem se dozvěděl, že mám v hlavě nádor, přišla moje největší krize,“ říká Steve. „Postavil jsem se k tomu věcně. Napsal jsem si závěť, sepsal si, co kde dlužím a kdo co dluží mně, to jsem doma položil na stůl,“ vypráví. Operace ale proběhla úspěšně a Steve se mohl vrátit zpět ke svým dobrodružným cestám.
