Jak vzpomínáte na své dětství a tehdejší vánoční čas?
Dětství jsem měl opravdu krásné. V malé pošumavské vesničce hýčkán třemi babičkami – jednou starou prababičkou a dvěma mladými babičkami, dvěma dědečky, maminkou, tatínkem, tetami, strejdy, sestřenicemi, prostě vlastně celou vesnicí, protože oba rodiče byli ze stejné vsi, takže příbuzenstvo z obou stran. Tehdy byl život na vsi rodinného rázu, všichni si pomáhali, i když tam byla i nevraživost, závist a pomluvy, ale to je a bude všude. Vánoce byly nejradostnější dětský svátek, nejprve Mikuláš, ze kterého šel posvátný strach, a pak Ježíšek, ten byl neviditelný, ale o to štědřejší. Vždycky mi přinesl všechno, o co jsem si psal, a dokonce přidal něco navíc. Celá rodina seděla za jedním (nastavovaným) stolem, modlili jsme se, zpívali koledy, lili olovo nebo vosk, rozbalovali dárky a pak se šlo na půlnoční. Na tu jsem se nejvíc těšil. Velký svátek, všichni se na sebe usmívali, prostě pravé kouzlo. Pokud byl sníh, lyžovali a sáňkovali jsme na palouku nad vsí, bruslilo se na rybníku u kovárny, stavěly se sněhové bunkry, které vydržely do jara. Prostě radost.
Jakou jste měli štědrovečerní večeři?
Byla tradiční rybí polévka, řízek z kapra, bramborový salát, cukroví, šípkový čaj. To bylo i na Hod boží a na Štěpána, k tomu velké chození po příbuzných a známých, ochutnávání cukroví a jiných jídel, které jsme kolikrát ani neznali. Vždycky někdo překvapil nějakou dobrotou, na kterou maminka pak dostala recept a dělala ji sama doma.
Zdeněk Troška obsadil Gotta do Z pekla štěstí 2: Producenti mysleli, že jsem se zbláznil. Petr Macek, Jan Jedlička
Pomáhal jste mamince a babičce s vařením?
S vařením ani ne, nechtěly, abychom se motali kolem plotny, ale při výrobě cukroví jsme byli připraveni. Hlavně lízat krémy, čokoládu, uštipovat marcipán, kandované ovoce, prostě všechno, co bylo sladké a dobré. Ale loupání brambor, cibule, česneku a dalším otravným činnostem jsme neunikli.
Jakou pohádku jste jako malý kluk měl nejvíc rád?
U nás ve vsi byla první televize dost pozdě, snad až v roce 1963, to mně bylo 10 let. Do té doby jsme chodili do místního biografu na všechny ty krásné pohádky za 1 Kčs do první řady. Na všechny ty princezny, pyšné i se zlatou hvězdou. Na Byl jednou jeden král, Hrátky s čertem, Strakonického dudáka, Floriána, ruskou kreslenou Sněhovou královnu, smutný příběh Člověk obojživelník, který jsme sborově obrečeli, pohádky Jak voják přemohl vodníka, Království křivých zrcadel a další…
A kdy jste první scénář napsal vy?
Nejdřív to byla divadelní pohádková hra Kouzelný prsten, tu jsme psali spolu s kamarádem Mirkem Kubičkou a nikdy se nehrála. Pavlovi, mému mladšímu bráškovi, jsem podle přečtených pohádek nakreslil, vybarvil, vystřihl a nalepil na špejle pohádkové postavy, vyrobil kulisy a pohádky mu tak přehrával. V osmé třídě jsem dostal osmičkovou kameru, šetřil si peníze a kupoval filmy, na které jsem pak natáčel s přáteli první pohádky. Prvním scénářem „opravdického“ filmu byla groteska prvního ročníku režie – Přijedou k nám z Vídně, ve které mi hrála skoro celá ves. Pak to byly další ročníkové filmy a inscenace, které jsme museli v rámci výuky absolvovat.
Jak jste později hledal princezny do pohádek, jaký byl klíč, aby to fungovalo?
Princezny musejí být krásné, mít krásné šaty a vůbec, musejí se umět pohybovat, být vznešené a takové, jakými by chtěly být všechny holčičky. Máme dost hezkých mladých hereček, tam problém není. Horší je to s princi. Neměl by to být současný typ. U princezen jsem měl štěstí, že jsem vždy našel tu pravou, ať to byla Míša Kuklová coby Jasněnka, Sabina Laurinová jako rozmazlená Eufrozína z Pekla štěstí, Eva Podzimková z Čertovy nevěsty, Veronika Khek Kubařová z Nejkrásnější hádanky a v neposlední řadě i půvabná Eliška ze mlejna a Aninka ze Zakletého pírka, byť nebyly rodu šlechtického.
Která princezna byla vaší srdeční záležitostí?
Všechny, které jsem si vybral, jsem měl rád. A mám dodnes. Ale princeznou mého dětství zůstala krásná Jana Rybářová v pohádce pana režiséra Kršky Legenda o lásce. Tu jsem přímo miloval a na pohádku chodil pokaždé, když ji promítali v biografu.
Zážitků z natáčení máte určitě spousty. Prozradíte nějaký, který vás osobně nejvíc pobavil?
Při přípravě Jasněnky a létajícího ševce jsme s panem kastelánem a filmovým architektem panem Olivou procházeli hradem Bouzov a vybírali místa k natáčení. Bylo k večeru, už jsme byli na odchodu, když tu si pan architekt vzpomněl, že si potřebuje ještě něco změřit nahoře ve věži. Zůstal jsem dole a čekal na něj. Procházel jsem hradem a znovu si všechno prohlížel. Oni si mysleli, že jsem už odešel, hrad zamkli a mě v něm. Řeknu vám, že se z něho nedostanete, kdybyste se zbláznili. Tenkrát nebyly mobily, ani telefon jsem nikde nenašel, a tak jsem se připravoval, že tam budu muset přespat. Jediná postel byla neuvěřitelně krátká. Volal jsem z oken do světa, jestli mě někdo neuslyší a nevysvobodí mě. Pak nastalo dlouhé čekání. Teprve když mě nemohli v hotelu najít, někoho napadlo vrátit se do hradu…
Jaký nejkrásnější ohlas jste od lidí na svou práci zaznamenal?
Děkují mi za práci, kterou pro ně dělám, že se jí těší, že ji znají zpaměti, prostě radost nad radost. Když jsme 6. července pořádali v Hošticích vzpomínku 40. výročí uvedení filmu Slunce, seno, jahody do kin, přijelo do Hoštic na šest tisíc lidí, kteří v tom šíleném vedru čekali na podpisy, fotografování, besedy. Přijeli ze Slovenska, Maďarska, Chorvatska, Polska, prostě něco nezapomenutelného. To je pro mě to největší ocenění mé práce.
Do pohádky Z pekla štěstí 2 jste obsadil Karla Gotta. Jak se s ním pracovalo?
Karel Gott byl úžasný profesionál. Klobouk dolů. Pozorný, stále připravený, soustředěný. Svou roli si hýčkal a byl za ni moc rád.
Vzpomínáte, jak jste točili peklo? Vím totiž, že nemáte rád noční natáčení, za Mistrem navíc jezdily autobusy. Dalo se to urežírovat?
Peklo se točilo asi osm nocí v září. Pršelo, byla psí zima, čerti zmrzlí, kouřilo se jim od huby, zábly je bosé nohy, žádná radost. Ale jinak to nešlo, ve dne by ohně nebyly vidět. Karel byl vytrvalý a šel jim příkladem. I když měl nachystaný karavan, seděl stále vedle mě, aby byl pořád v obraze. Nevím, jak se to rozkřiklo, ale už první noc přijely dva autobusy s německými fanoušky a fanynkami, volali „Unser Karl, unser Karl“. A ten se s nimi chodil fotit, podepisovat se, a když jim zazpíval Die Biene Maja, byli úplně v transu. Druhou noc těch autobusů bylo už pět, a tak se to stupňovalo. Nutno však říct, že všichni byli velice ukáznění a natáčení nikterak nenarušovali.
Co musí pohádka mít, aby se z ní stala legenda, aby se třeba vysílala každý rok na Vánoce?
Musí být česká, půvabná, milá, laskavá, úsměvná, veselá, ale i napínavá, vycházet z naší klasiky, na kterou jsme zvyklí. Prostě pohlazení po duši. Pohádky bývají plné triků, zvířat a malých dětí.
Našel jste trik, který na všechny a všechno platí?
Když jsem točil svůj první film Bota jménem Melichar, musel jsem se stát jedním z nich. Chodil jsem s dětmi krást mrkev na školní pozemek, obědval s nimi ve školní jídelně, vymýšlel rošťárny při natáčení. A když viděly, že pan režisér taky zlobí, byly nadšené.
Koukáte se na své pohádky, když jdou v televizi?
Ne, na své filmy se nedívám, jedině snad na Andělskou tvář, kterou mám nejradši. Bylo to krásné natáčení.
Jsou nějací vaši herci, se kterými se doteď pravidelně setkáváte? Uděláte si na sebe čas a probíráte život?
To je hobby hereček, chlapi na to nemají čas a ani potřebu. Když se náhodou s někým někde potkám, pozdravíme se, zeptám se, jak se má, jestli je stále s tou onou poslední či posledním, kolik má dětí, popřejeme si hodně zdaru a jdeme dál.
Jaké má filmařská práce bonusy, co vás na ní nejvíc bavilo?
Poznáte spoustu krásných míst po republice, spoustu fajn lidí, prožijete příjemný čas, byť pracovní, ale krásný. A ten díky filmu zůstane navěky.
Co děláte teď, když jste v důchodu?
Nic. Krásné nic. Čtu, jím, spím a tloustnu, poslouchám klasickou hudbu a dívám se na filmy pro pamětníky. A na Policii Modravu, to je moje srdcová záležitost!
Jaké bylo vrátit se zpátky natrvalo do Hoštic, kde jste vyrůstal?
Normální, já z nich vlastně nikdy neodešel. V Praze mám malý byteček, obytnou knihovnu, jak říkám, a když tu nemám co na práci, jedu domů. A tak pendluju sem tam. A zcela v pohodě.
Vyčetli vám, že jste svojí sérií Slunce, seno… rodné Hoštice tak proslavil? A jezdí tam pořád tolik lidí?
To jsem si nadrobil! Ale kdo to čekal? Od premiéry Jahod se davy lidí v Hošticích netrhnou. Rád je pozdravím, oni mi děkují za mou práci pro ně a mě to těší. I místní si ale brzy zvykli a těšilo je, že je „jejich“ film tak oblíbený.
Když vás tak chválí, nestýská se vám po práci?
A věříte, že ani ne? Přece jen je můj věk znát, na jaře mi bude 72 let, takže ta síla už není taková, jakou bych si přál. Jsem spokojený důchodce a je mi tak dobře. (směje se)
Je něco, co by vás přesvědčilo vrátit se k režii a natočit ještě jednu pohádku?
Ne, už ne. Zamkl jsem krám s básněmi, klíč hodil do Volyňky a v knize života čtu poslední kapitolu Důchod. V pořádku, tak to má být.
Očima autorky
Pan režisér se při prosbě o rozhovor moc netvářil. Prý už řekl všechno, ale nakonec se smíchem svolil a nadšeně se pustil do vzpomínek na pohádky, kterých natočil desítky a jež se pravidelně vysílají o vánočních svátcích. Bohužel potvrdil, že žádná další už nevznikne, je teď spokojený důchodce.
