Ondřeji, co rozhodlo o tom, že jste vzal roli v seriálu?
„Bylo to zejména kvůli režisérovi Petrovi Zelenkovi, protože si myslím, že jeho tvorba je vždycky inteligentně a vtipně přínosná a řeší v ní věci, o kterých se tolik nemluví. To mě vždycky baví. Ta jistá provokace, kterou on umí udělat velice elegantně a také velice vesele.“
Takže jste kývnul hned?
„Nejdřív jsem musel na kamerovky. Já na ně jinak nechodím, většinu české seriálové tvorby odmítám a říkám upřímně, že bych ji nedělal rád. Tak to říkám i producentům. Ani na jednu stranu by to nedělalo dobrotu. Já bych nebyl šťastný a ani oni, kdyby tam byl někdo takový. Ale tady jsem šel s tím, že když mi zavolají: Prosím vás, ono to nevyšlo, tak mi spadne kámen ze srdce. Budu mít čas na muziku a na něco jiného.“
Jenže ono to vyšlo.
„Ano, tak jsem si řekl: No, tak to nějak budu muset dát s muzikou dohromady. Nakonec to bylo skvělý. Potkali jsme se i s Alešem Hámou, se kterým se znám asi třicet let. Viděli jsme se už na castingu a mně proběhlo hlavou: Když se tam budeme potkávat spolu, tak se na to natáčení budu velice těšit.“
Hrál jste ekologického aktivistu, je vám to téma blízké?
„Vůbec ne. Vím, jak na tom planeta je, že je to důležité téma, ale na tohle už ani moje hlava ani čas nestačí. To víte, že se i nějak snažím, třeba nejezdím každý den benziňákem, mám auto hybrid. Ale to je jediné, co pro to můžu udělat. Ještě třídit odpad, a tím končím. Veškerá prohlášení a demonstrace mi nedělají dobře na žaludek a na srdce, z těch prchám pryč. I když vím, že jsou někdy nevyhnutelné, aby se věci posunuly dopředu.“
V Limitech jste měl delší vlasy, byl jste zarostlý. Čí to byl nápad?
„Můj ne, ale Petra a paní výtvarnice. To mě přinutili, abych si nechal narůst! Naštěstí mi to pořád ještě roste. Sice pomaleji, ale roste.“
Takže Aleš Háma si hlavu holil a vy jste to měl naopak.
„Já nejsem nikdy úplně nakrátko a vlasy mi padají čím dál víc. Ale řekli mi: Nech se úplně zarůst, jak to půjde. Takže jsem potom i při představeních, ve kterých jsem měl být oholen, hlásil: Já nemůžu, musím si to nechat. Trvalo to asi pět měsíců.“
K Limitům jste skládal taky hudbu. Co přišlo dřív?
„Nejdříve jsem tam byl za herce. Ale ještě před natáčením mi Petr nabídl i hudbu, a nakonec mě společné hledání hudebního výrazu dost bavilo. Horší ale bylo, že jsem se při skládání muziky na sebe musel koukat, takže jsem občas zažíval muka.“
Vyrůstal jste v herecké rodině. Bylo jasné, že touto cestou půjdete taky?
„Když je člověk líný a nechce cvičit na piano, tak se tomu nevyhne. (směje se) Vyrůstal jsem s rodiči v divadle na Kladně a bylo mi tam hezky. Všichni mě chválili, i pach rekvizitárny mě lákal. Veškerou vůni divadla jsem vstřebával od dětství, takže mi to prostředí nebylo cizí. Od sedmi let jsem začal cvičit na piano a vypadalo to, že budu pianista. Jenže se mi nechtělo cvičit šest hodin denně.“
Tak jste zvolil radši herectví.
„Rád říkám, že herectví jsem si vybral z lenosti. V pubertě máte jiné zájmy než sedět doma a cvičit na piano, ale na druhou stranu – když pak nemusíte, o to víc vás to začne zajímat. Neměl jsem moc na vybranou – buď půjdu na klavír, nebo na herectví, ale naštěstí mi to herectví vyšlo. Ve třeťáku jsme celý ročník chodili do otvírajícího se Divadla Na Fidlovačce. Jenže když mi bylo osmnáct, přišla i kapela Monkey Business.“
Tehdy vás asi nenapadlo, že s ní strávíte teď už čtvrtstoletí.
„To je pravda. Zrovna letos slavíme výročí. S kapelou je to pořád stejné a nesmírně si toho vážím. Jiné se rozpadají po pár letech, zaplaťpánbůh my fungujeme dál a já jsem na to pyšný. Na to, jaká jsme alterna – v televizi nejsme, v rádiu minimálně, fungujeme jen na koncertech a z prodeje desek. Pořád se divíme, jak je to možný, že to takto jde a lidi na nás chodí.“
A teď, po 25 letech, hrajete i česky.
„Ale už před tím čtvrtstoletím jsme si říkali: Pojďme to taky dělat česky. Dokonce i na první desce jsme nějaké české texty měli. Tehdy to ale znělo pitomě. Ovšem člověk stárne, sbírá zkušenosti... Roman Holý si natočil desku v češtině a říkal: Já už nechci jinak. A Pavel Mrázek se vrhnul do češtiny a vznikly bezvadný, tragikomický texty.“
Kromě hraní v kapele i skládáte muziku. Co vás aktuálně zaměstnává?
„Teď jsme s Ondrou Brzobohatým dokončili muzikál. Před rokem a něco mi zavolala Lucie Bílá, jestli bych pro její divadlo nesložil hudbu k muzikálu, který se jmenuje Taťkové a napsal ho Tonda Procházka. Řekl jsem si: Proč ne, komorní muzikály mám rád. Netušil jsem ale, že nám to bude trvat rok.“
Proč?
„Měl jsem mezitím hodně nasmlouvané práce. S Ondrou jsme udělali novou Pyšnou princeznu, hrál jsem v Limitech a dělal k nim muziku. V Divadle na Vinohradech jsme nazkoušeli Velkého Gatsbyho a u toho všeho nějak soustředěně skládat, to opravdu nejde. Zvlášť, když jste taky taťka.“
Máte tři děti, pomohlo vám to při psaní?
„Určitě je to zkušenost dobrá a k nezaplacení, ale spíš mě překvapil kolega Brzobohatý, který k muzikálu psal texty. Na to, že není otcem, jsou hodně pravdivé. Asi je to tím, že má dost kamarádů, nás – otců.“
Kolikátý váš muzikál už to je?
„Asi sedmý. Ale kdybychom počítali Ginger a Fred, který se hrál v Divadle Broadway, a ještě Figarovu svatbu, která byla na Vinohradech, tak devátý.
Máte ten žánr rád?
„Mám k němu rozporuplný vztah. Někdy ho opravdu miluju a někdy úplně nesnáším, protože záleží na vkusu a na různých malých nuancích, které mi ho úplně zkazí. Pak vidím něco dobrého, a to mě přesvědčí, že to je nejvyšší možná forma umění. (směje se) Táta a Jirka Vohanka hráli na Kladně Voskovce a Wericha a tam byly taky písničky. V tom jsem vyrůstal a začal jsem k tomu mít velikou náklonnost, protože tam je vše, co mám na divadle rád.“
Muzikál máte hotový, co vás čeká dál?
„Teď zrovna filmová muzika, protože režisér Honza Haluza, se kterým jsme dělali Deníček moderního fotra, natočil dva filmy a třetí má roztočený, takže já mu teď skládám muziku. První věc je žánrovka, horor Uzel zla, to si velmi užívám. Pak bude taková variace na Dannyho parťáky z gymplu, to musí být do konce dubna hotové. Takže teď mám dva filmy najednou, pak třetí a ještě mám zakázku na houslový koncert pro ostravskou filharmonii. Ale to do konce roku snad zvládnu.“
Opravdu toho nemáte málo.
„Někdy to je těžké, a to pořád nemám manažera. Někdy nastanou nervní situace. Jednou jsem musel zrušit představení nebo se ty strany musejí nějak dohodnout. A když ten křížek jednou za rok přijde, střetne se to, tak je to pro mě šíleně nepříjemné. Jedna strana vždycky musí ustoupit a mně je trapně za všechny, kterým naruším plány. Ale je to opravdu jednou za rok, možná za dva.“
Skládáte i po nocích?
„Někdy taky, ale potom už další dny snáším hůř a hůř. V pětadvaceti mi to šlo docela dobře – jít spát ve čtyři nebo v půl páté, do kdy jsem pracoval, a další den jsem nějak zvládnul. Ale teď už to moc nejde, protože pak druhý den stojí opravdu za nic. Takže dopoledne je to dobrý, ale nesmíte zrovna zkoušet v divadle.“
Návrat nejoblíbenější české pohádky Pyšná princezna CinemArt, idh
Je vůbec nějaký žánr, který jste ještě nesložil?
„Netuším, asi už jsem si vše vyzkoušel. Ale to taky radím mladým skladatelům na školách, jenom ať jsou univerzální.“
Vy i učíte?
„Ne, to bylo jen pár seminářů. V dnešní době je důležité být univerzální. Pokud se chcete hudbou uživit, tak je to strašně důležité. Musíte být adaptabilní. Ano, vy si můžete objevit nějaký svůj originální tvar a výraz, ale je to docela úzká cesta pro to, abyste přežili.“
Lamač srdcí z Pelíšků
Ve filmu zazářil jako Elien z Pelíšků (1999), což bylo velkým zlomem v jeho kariéře. „Ale bylo to jenom proto, že ten film byl výborný. Nikdo nečekal takový úspěch, původně to bylo zamýšleno jako televizní film,“ vzpomíná.
„Pamatuju si první větu Honzy Hřebejka po první klapce, který mi řekl: Ondro, nehraj, nejsi na divadle! Tam jsem pochopil, že kamera je něco jiného než publikum v hledišti,“ dodává Ondřej.
Ondřej Brousek byl díky rodičům u divadla odmalička. S tátou Otakarem Brouskem ml. (67) si dodnes občas zahraje, před kamerou si stihl zahrát i s dědečkem Otakarem Brouskem st. (†89). Maminka Zuzana Mixová (70) byla hvězdou kladenského divadla. S první ženou Adélou Gondíkovou (51) má dceru Nelu (20), s druhou ženou Annou Remkovou (44), dcerou kosmonauta Remka, má děti dvě – syna Františka (12) a dceru Hanu (6).
Je nejen herec, ale i skvělý muzikant, a tak i jemu přišly nabídky do zábavných televizních pořadů. „Samozřejmě jsem dostal nabídku do StarDance. Producent Honza Potměšil je můj bratranec. No to vůbec, to ses úplně zbláznil! Něco bych se naučil, ale je to dřina, tak se do toho nehrnu,“ líčí Ondřej. „Poněkolikáté jsem odmítl i Tvoje tvář má známý hlas. Není to můj šálek čaje, a abych se u toho kroutil studem, tak to nechci,“ vysvětluje.
Říká o sobě, že je staromilec. Není na sociálních sítích, vyhovuje mu tlačítkový mobil. O kapele Monkey Business prohlašuje, že je to jeho druhá rodina, i když nejsou jedna generace. Kapelník Roman Holý (59), který si ho vybral, je starší o patnáct let. „Myslím, že jsem do kapely rychle zapadl a zestárl jsem daleko rychleji než ostatní. Koneckonců mi přezdívali »dědo«,“ směje se.
Taťkové přijdou v září
Nejnovější komediální muzikál Taťkové, ke kterému Ondřej napsal hudbu, se točí kolem starého mládence Felixe, který se má ženit, zatím ale stále žije s matkou. Než vkročí do manželství, dorazí na jeho rozlučku se svobodou kamarádi z otužileckého spolku – sarkastický scenárista Oskar, otec na plný úvazek Dan, bytový architekt po comingoutu Leo a Áda od jeřábu. Nyní ho v Divadle Lucie Bílé pilně zkouší, premiéru bude mít 18. září. Hrají tu například Václav Kopta, Aleš Háma či Denny Ratajský.
